O projektu Vizuál kampaně

Dříve se všechno v životě podstatné dělo doma - porod, svatba, marodění i umírání. Pak jsme my, lidi, přišli s nápadem, že bude efektivnější, levnější, když na jedno místo soustředíme činnosti stejné, podobné.

Tak vznikly školy, špitály, ale také blázince, chudobince, či starobince. S těmito nápady jsme si potvrdili, že dělbu práce dokážeme uplatnit i v lidském životě. A rozvíjíme ji dodnes. Tak úspěšně, že máme zvláštního lékaře na bolavé koleno a jiného zase na zuby. Že jsme se prohlubováním této metody stali jeden na druhém závislejší, a že pro svůj životní úděl potřebujeme spoustu úřadů, které ty instituce na lidskou radost i bolest spravují.

Není to tak dávno, co někdo přišel s tím, že žádný lidský život se nedá podřídit instituci. Všeobecně je znám trefný výrok Jana Wericha „Když už člověk jednou je, tak má koukat, aby byl. A když kouká, aby byl a je, tak má být to, co je a ne to, co není, jak tomu v mnoha případech je.“

Zkrátka a dobře, po staletích bloudění se vracíme tam, kde jsme začali. Domů. Odborně se tomu říká deinstitucionalizace. A na ni máme také několik institucí,abychom se domů dokázali vrátit.

Je to složité. Tak složité, že nejlepší bude, když to všechno vezmeme přímo a půjdeme domů. A budeme doma žít tak dlouho, jak jen to bude možné. Protože doma je doma. Tak to bylo a také, pevně věřím, i bude. Jen se to musíme trochu naučit.

Jan Lorman, ředitel Život 90


Populace České republiky vysokým tempem stárne. Ve společnosti bude v následujících letech rychle přibývat osob starších 65 let a do roku 2050 se podle nejnovějších statistik počet takto starých lidí více než zdvojnásobí a dojde dokonce k zpětinásobení dosavadního počtu Čechů nad 85 let.

Chceme zvýšit povědomí celé společnosti o možnostech péče o seniory. Chceme, aby staří lidé mohli zůstávat ve svých domovech, žít v okruhu svých blízkých. Vždyť dnes i zdravotní péče seniorům může být poskytována doma. Ideální je nedopustit umístění seniora do zařízení trvalé péče nebo alespoň maximálně odsunout moment, kdy to bude nutné. Zařízení trvalé péče jsou totiž traumatizující a klienti je často hodnotí negativně (i přes kvalitní péči odborného personálu). Senioři si tam připadají odložení, nepotřební a nechtění.

Podle našich zkušeností rodiny často umisťují seniory do ústavní trvalé péče proto, že jsou málo informované o jiných službách, což chceme změnit.